Pondělní rozhovor v Naší pravdě se mi líbil. Jen odpověď o »neřízené střele«, tedy o Michaelu Kocábovi, a jeho tehdejší úloze se mně zdá poněkud zjednodušená. Nepochybuji o tom, že byl u všeho, i když slovo téměř bych asi doplnil. V jeho současných vystoupeních není nic o »jeho podílu« na situaci na Národní třídě a třeba na vzniku Občanského fóra. A jsme u otázky: Proč? Protože tam být neměl, protože mu to někdo nebo něco přímo nedoporučil? Protože potřeboval, aby byl mimo skupinu havlovských disidentů a měl své jiné úkoly? Kdo však ho měl navádět, povzbuzovat či brzdit? Spekulace, řeknete si. Možná, ale jestliže v odpovědi Oskara Krejčího nalezneme větu o tom, že on to byl, kdo navrhl za nového prezidenta Václava Havla, pak si ovšem zase musíme dát další otázku. Znal záměr jistých zvláštních služeb tlumočený ze zahraničí Pavlem Tigridem dávno před Listopadem na to, aby příští prezident byl právě Václav Havel? Pochopitelně znal. Byl ve styku s kruhy, které už před Listopadem se připravovaly na Polistopad a pochopitelně na Listopad jako takový. Tam, daleko od nás, si Havla vybrali ne kvůli jeho schopnostem, ale proto, že prostřednictvím jeho her – mimochodem známých jen díky velké mediální propagandě, protože jinak to byly propadáky - bylo jeho jméno známé. Úroveň těchto her dokresluje i to, že po Listopadu, ač toužil po Nobelově ceně za literaturu a udělalo se pro její schválení mnohé, ji nedostal.
Michael Kocáb to všechno musel vědět. Také to, že zájem o Havla trvá. A že pro tehdejší sovětské vedení, které se dohodlo s tím americkým, je Havel přijatelnějším než nějaký Adamec či Dubček anebo někdo jiný z plejády tehdejších komunistů současných či bývalých. Někdo však potřeboval, aby nikoli ze zahraničí, ale »z domácího hnízda« kdosi s návrhem přišel zcela oficiálně. Nemohli to být spiklenci z Občanského fóra úřadující v Laterně magice. Musel to být někdo mimo tuto skupinu. Soukromá iniciativa tady nemohla nic znamenat. Platí, že »lid chce být obelháván«, proto jde do ulic a v převratové době stačí přece jen heslo, a tady najednou bylo k dispozici. A hesla nemohou křičet ti v pozadí, ti hýbající figurkami marionet. Tady byl shodný, jak se ukázalo, zájem Západu i Východu.
Tak vzniklo i heslo »Havel na Hrad«. Bylo ho třeba jen nahlas vyslovit a Kocáb byl po ruce. Vyslovil ho tedy. Plnil zadání. Stejně jako být u všeho, co se po Listopadu několik týdnů dělo. Pak už ho nebylo třeba, a tak se na čas ztratil do Kanady. Ztratil? Ne, byl přesunut. Asi byl však zklamán. Čekal bezesporu víc. I když i po návratu nějakou tu vysokou funkci přece jen dostal. Proto dnes, také s ohledem na možnou prezidentskou kandidaturu, sám sebe vynáší do nebes. Už není totiž proč ho odsunovat od dění, jako tomu bylo, když zvítězili ti, co měli zvítězit. Tedy podle amerických karet za kibicování sovětských hráčů. Byl totiž tehdy opravdu neřízenou střelou, která sice pronikla kamkoli, plnící pokyny až příliš iniciativně, ale někdy zřejmě dokonce jiným než zadaným směrem. Ptáte se, jak to všechno vím? Ne, nevím. Ale až přílišná shoda se zájmy některých sil zpoza našich hranic s Kocábovými iniciativami mě inspirovala. Také to, že právě on prý navrhl Václava Havla do prezidentské funkce, ač u všeho byli dávno před ním jiní a dál pracovali na tomto záměru, mne navedlo i k těmto závěrům.