Co je onen “návrat do normálu“?

20. 11. 2020

Rok 2020 je zatím naprosto cokoliv, jenom ne rokem standartním. Je kvůli němu navíc již naprosto nemožné se domnívat, že nové desetiletí bude prosto velkých a zásadních výzev. Problém bude naopak představovat fakt, že jich budeme mít více najednou. Tyto výzvy nelze řešit odděleně a je nutno je řešit nyní. Proto mě vždycky zaráží, když slyším, že se musíme co nejdříve vrátit do normálu. Smutných faktem totiž je, že tento pomyslný “normál“ vedl ke vzniku těchto výzev a říkám si tedy, jestli není na pořadu dne mluvit o tom, jak by měl post-pandemický svět vypadat.

Pokud i organizace jako Mezinárodní měnový fond (MMF) bubnují na poplach, je jasné, že situace je vážná. MMF se např. domnívá, že jenom do konce toho roku upadne 90 milionu osob do extrémní chudoby. Některé země se budou z pandemie také dostávat lépe než jiné, a tak ve chvíli, kdy probíhá debata o snižování příjmové nerovnosti, dojde k opaku, a to jak mezi zeměmi, tak v samotných zemích. MMF najednou mluví o fiskální a monetární podpoře, což je pokrok od dříve preferované politiky tvrdých škrtů, ale nezakrývá, že rozvíjející se země se nachází ve velmi špatné situaci.

Jedním z důvodů, proč jsou rozvíjející se země v nezáviděníhodné pozici, je i ten, že jsou velmi zadlužené. Na základě starých závazků by jenom v tomto a příštím roce měly africké státy zaplatit až 10 miliard dolarů, přičemž více jak polovina těchto peněz poputuje do hlavního města bývalé koloniální velmoci – Londýna (respektive bankovní čtvrti City). Jenom Mosambik dává do svého rozpočtu skoro devětkrát více na splacení svého dluhu, než do zdravotnictví, což je samozřejmě neudržitelné. Země G20 tedy budou muset vést debatu, kterak se k těmto zemím postavit, jinak dojde ke smazání veškerého pokroku, kterého bylo v těchto oblastech dosaženo.

Českým problémem nejsou dluhy, jak se nám snažili svého času nakukat pravicový mistři (respektive ministři) škrtů, ale jsou to nízké mzdy. Česká republika má v EU po Irsku největší rozdíl mezi průměrnou a minimální mzdou, což v praxi znamená, že 30 procent občanů nemá na nenadálý výdaj ve výši 10 tisíc Kč (např. rozbitá pračka nebo lednice). Většina obyvatel si tam může jenom zdát o tom, že by pobírala minimální důstojnou mzdu. Ta je vyjádřením toho, kolik by měl na plný úvazek zaměstnaný člověk brát, aby se nemusel strachovat, že nevyjde s penězi do dalšího měsíce, zaplatil jídlo, nájem, mohl si dopřát sportovní nebo kulturní vyžití, nezanedbával hygienické potřeby a případně si ještě něco málo ušetřil. To je totiž něco, o čem se má smysl bavit, ale v české kotlině se bavíme jenom o mzdě minimální – pro živoření.

Svůj sen však stále žijí např. evropské banky. Těm velmi vyhovovalo, že mohli během finanční krize vydírat evropské vlády k tomu, aby je finančně zachraňovali, ale nyní je vše v normálu a radši než dávat spravedlivý podíl ze zisku státu, preferují právní kličky. Jenom takový zaměstnanci britské banky HSBC na pobočce v Saudské Arábii dokázali vygenerovat 40 miliard korun zisku za pět let. Čím jsou speciální a co je jejím tajemstvím? Neexistují. Banka HSBC v Saudské Arábii žádné pracovníky nemá, ale za to se vyzná v tom, čemu se slušně říká daňová optimalizace.

Co je tedy onen vyhlížený a zaslíbený “návrat do normálu“? Živoření za minimální mzdu v továrně a skladu Evropy, zadlužené rozvíjející se země, které jistě nebudou schopny udržet na svém území nespokojené občany a banky vesele si chrochtající v daňových rájích. Velmi se těším na svobodu pohybu a nemocnice bez pacientů s COVID-19, ale obávám se, že onen “návrat do normálu“ bude znamenat i to, že se neduhy před-pandemické společnosti zůstanou. To bude znamenat, že není šance vyřešit velké výzvy současnosti.

Autor: 
Kateřina Konečná, poslankyně Evropského parlamentu